Je v TOM ! Kdo jiný než ON!

11. května 2012 v 2:19 | A. |  >> I Write
Skoro tři roky starý příběh. Vlastně byl to první pořádný pokus něco napsat. Docela se mi to líbí a na to že je to něco z prvních příběhů... Konečně něco delšího, ve wordu to mám na tři stránky, malým písmem.

Předmluva

Poprvé jsem ho uviděla, když jsem jela s přáteli domů ze školy autobusem. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Ty jeho hnědé oči, tak moc pronikaly do těch mých. Byla jsem jím tak okouzlená, že jsem se nemohla na něj přestat dívat. Pak jsem se na něj dívala den co den. A proto asi teď stojím tady. Uprostřed školní budovy a přemýšlím, jak mu podat svůj návrh. Mám hrozný strach...

Nevzdám se…

Najednou ho uvidím a zase se mi známě podlomí kolena. Mám ho až moc ráda, abych dovolila ukončit mu naše přátelství. A proto vím, že se musím konečně rozhoupat. Dokonce vím, že na to čeká. Ale čekám na to i já ? Už nemám čas si to rozmyslet, musím to udělat, ze dvou důvodů, možná třech: Jeden z nich je, že je už skoro u mě, druhý - vážně už nemůžu čekat a konečně za třetí - Miluji Ho!
a proto ho vážně nehodlám ztratit.
"Ahoj" pozdravila jsem tiše, - víc tiše než jindy, - když došel ke mně. Nahodila jsem úsměv, který mi rád a mile opětoval. Možná bych měla litovat, že jsem tak moc chtěla s ním mluvit, možná ne ! "Ahoj. Chtěla jsi se mnou mluvit Lucy ?" Zeptal se s náznakem doufání.
"Jo. Víš, no, chtěla jsem se zeptat. Nechtěl bys někdy po škole zůstat dýl v Boleslavi, jet třeba dalším vlakem. Mohli by jsme se jít trochu projít a promluvit si o všem, co se poslední měsíce vlastně událo ."
Podíval se na mě. Jenže najednou do něj "omylem" vrazil kluk, co po mě šíleně jede. Jenže když někdy náhodou nastane chvíle, že jsme vedle sebe, nedokáže říct ani ahoj. A když se o to náhodou pokusil, koktá tak šíleně, že se musím smát. A v tu chvíli ještě začalo zvonit na hodinu, takže jak já, tak i Robbie jsme museli do třídy. "Napíšu ti sms" řekl ještě.
Došla jsem do třídy a podívala se na mobil, nic.
To čekání mě zabíjí. Když řekl, napíšu ti sms, myslel tím hned ? Musím se s někým rozhodně poradit. Podívám se na svou nejlepší kamarádku. Jako vždy zabraná do ničeho, tak toho trochu využiju. Ze sešitu vytrhnu list papíru a napíšu na něj propiskou krátký vzkaz ,Když kluk řekne, že ti napíše sms a v ní své rozhodnutí, myslí tím, že tu sms napíše hned nebo třeba zítra ??,. Hodím to po ní a při mém štěstí jí trefím přímo do hlavy. Nasupeně se na mě podívá a já na rtech vykouzlím neslyšné "Promiň".
Kamarádka lístek rozbalí, přečte si ho a zamyšleně se na mě podívá. Hodina, nehodina - lidi, nelidi, "Takže Robbie ti řekl, že ti napíše sms ? A k tomu ještě s rozhodnutím ! No asi ti ji napíše hned, ne ?" Nejraději bych ji v tu chvíli zabila, teď vypadám jako totální hlupák. Moc díky, fakt jsi mi pomohla !
V tu chvíli mi zapípá do sluchátek.. sms.. nedočkavě ji otevřu.
,,Ahoj Luce, moc rád tu zůstanu a popovídám si o všem, ale moc dobře nevím, o čem si vlastně chceš povídat. Myslíš o tom, jak to mezi námi vlastně je ? Jestli ano, na to ti můžu říct odpověď hned, klidně přes sms. Nevyznám se v tobě a vážně pochopím, když o mně řekneš to samé. Poslední dobou se chovám jako největší hlupák. Vím, že mě máš ráda a jistě chápeš, že i já k tobě hodně cítím. O zbytku si promluvíme dnes ! Zůstanu tu do půl osmé, vlak mi stejně dřív nejede. Budeme mít dost času. Tvůj Robbie…,,
Dnes konečně zjistím, co cítí ke mně on a on konečně pochopí co cítím já k němu.


Hlavou se mi honí tolik myšlenek a hlavně, jak to všechno proběhne. Mám to brát jako rande ? Nebo jen jako lacinou schůzku ? A hlavně, neřekne mi nějakou pecku, která mě zlomí ? Jako třeba "Dělám si z tebe už století srandu !" To bych vážně nepřežila. A třeba se stane to, na co už čekám hodně, hodně dlouho. Třeba spolu začneme konečně chodit. Vždyť na to čekám už od první chvíle, co ho znám.
Moje smíšené pocity se mi vůbec nelíbí. Co když něco zkazím ? A zase to bude
mezi námi na bodě mrazu.
Kamarádka pořád tvrdí, že to nemůžu zkazit. On má rád mě a já jeho. Prý to zkazím jen,
když se začnu tahat s nějakým jiným klukem. To nehrozí ! Jenže, co když se on začne tahat s nějakou jinou ? Na to nesmím ani pomyslet, to by mi přeci neudělal. Sama pro sebe jsem se usmála. Na to ho znám až moc dobře. Znám každou skulinku jeho mozku. Asi by se divil, jak dobře ho znám. Občas si ale přeji, abych neznala jeho myšlenky, jeho přání i jeho pocity. Nevím,kde se ta starost o něj, u mě bere. Občas se mi i o něm zdávají sny, ošklivé sny. Jen jednou se mi zdál opravdu krásný sen.
Šli jsme po louce, kde byly rozkvetlé květiny. Drželi jsme se za ruce a povídali si. Potom jsme si lehli do trávy.. pořád jsme měli spojené ruce. Už se Stmívalo. Bylo to opravdu krásné, jako v pohádce. Povídali jsme si snad věky o všem, o všem, co se nám honí v hlavě. O našich tajných přáních
i o pocitech, které jsme z toho dne měli. Opravdu moc jsme si rozuměli a já si přála, aby to takhle bylo napořád. Bohužel jsem se probudila jen se vzpomínkou v hlavě.
Pořád na ten den, kdy se mi to zdálo, musím myslet. I teď. Myslím na ty krásné okamžiky, které jsme spolu prožili, i když jen ve snu. Bylo to tak reálné. Až mě to děsilo. Možná se mi to zdálo proto, protože jsem si to v hloubi duši přála. I když bych to asi nemohla vyslovit nahlas. Je to takové dětinské. Přát si, abych našla člověka, se kterým bych mohla mluvit o všem. Ten sen měl v sobě tolik pošetilosti, že si to ani nedokážu připustit.
Připustit si, že tu je člověk v mé blízkosti, kterého miluji víc než svůj život. Že je tu člověk, pro kterého bych bylo ochotná i zemřít. I mé nezkrotné myšlenky jsou plné pošetilosti. Někdy je ale dobré, trochu se zasnít, ale přehánět by se to nemělo.
Poslední hodina, autobus a Robbie…
Nevím, co vlastně teď cítím, nevím jaké z toho mám teď pocity. Bojím se, co se bude dít, bojím se co Robbie řekne, bojím se, co řekne až mě doopravdy pozná, až doopravdy pochopí jaká jsem. Co když pochopí, že nejsem pro něj dobrá. I když já sama o sobě si nemyslím, že bych měla být méně než on. V celku jsme si dost podobní a ostatně si občas i dobře rozumíme.
Zvoní, a to znamená konec dne ve škole. A teď se teprve začínám bát. Moje obavy se ještě zhoršily, když jsem ho uviděla, jak stojí na zastávce a čeká s přáteli na autobus. Když mě zahlédl zamával mi a usmál se. Chytla jsem se kamarádky za paži a pomalým krokem jsem šla na zastávku. "Neboj se, ne ? Je to jen Robbie", špitla.
Jí se to řekne ,,Jen Robbie,, pro mě to, ale není jen on, pro mě to je moje životní láska. Dobře, možná trochu přehnané, ale k životní lásce se to blíží.
Došly jsme na zastávku. "Ahoj Lucy", řekl Robbie svým krásným hlasem. Řekl to dost zřetelně, takovým způsobem, že to vypadá, jako by mé jméno říkal rád. V jeho hlase byla rozpoznat něha. Možná i strach z důsledků.
V tu chvíli jsme měli možnost, zahlédnout náš autobus v zatáčce, jak míří k nám. "Ahoj",
řekla jsem, když autobus zastavil přímo přede mnou. Nastoupila jsem, ukázala řidiči kartičku na autobus, vyfasovala jsem od něj lístek. A vydala se na volné místo. Dnes jsem si mohla dokonce vybrat. Sedla jsem si na místo ke dveřím, k těm prostředním. Možná bych si měla sednout jako obvykle dozadu na pětku, naše oblíbené místo s kamarádkou. Teď jsem, ale zvolila tohle místo, možná, abych měla čas si vše promyslet. Kamarádka si sedla vedle mě, přes uličku. Asi chápe, v jakém jsem stresu, a tak mě chtěla ušetřit zbytečných otázek. Robbie
si sedl za mě.
"Moc se těším, až budeme sami" šeptl mi zezadu do ucha, abych to mohla slyšet jen já. Ta slova totiž patřila jen mně.
Když jeho teplý dech dopadl na můj krk, zachvěla jsem se. Tohle mi nesmí dělat. Copak nechápe, co to se mnou dělá ?! A on to dobře věděl. Věděl, co se mnou dělá, když se mě třeba jen lehce dotkne. A teď, když na mě zezadu promluvil a jeho dech dopadl na můj krk, je to snad ještě horší.
"Tak, co je s tebou ?" zeptal se nevinně. Zase ! Tohle mi dělá naschvál..
Po dvaceti minutách jsme konečně dojeli na autobusák. Nevím, teď bych se asi měla začít bát, ale nějak necítím strach. Teď, když jsme tady a vše je přede mnou, strach jako by ze mě najednou opadl.
Vylezu po schodech ven z autobusu. Otočím se zpět k autobusu. Čekám až vyleze. Vyjde skoro až poslední. Je na něm už z pohledu vidět, že je trochu nervózní. Už si není zase tak moc jistý jako v autobuse. Dojde ke mně. Hned po něm vystoupí i kamarádka Jess. Dojde k nám, teda spíš ke mně. Nakloní se.. "Drž se" pošeptá mi. "Tak se tu mějte a Ahoj" to tentokrát řekne tak nahlas, že to i lidi až někde v Praze mohli slyšet ! Nejraději bych ji flákla nejbližším klackem do hlavy. Tohle se jí děje, čím dál častěji. "Jasně", řeknu s náznakem ,,Tak už vypadni, překážíš,, jen tak, tak jsem nevykřikla. Když od nás odešla, Robbie se na mě podíval a zasmál se. Když teď nad tím přemýšlím, hezčí smích jsem ještě neslyšela. "Tak, kam půjdeme ?" Obrátil se s otázkou na mě. "Navrhla bych, že jen tak se někam projít. A je jedno kam, hlavně, že budu s tebou". Můj hlas zněl jako kdyby mě zavřely do dveří. Moje sebejistota vyprchala stejně tak rychle, jako přišla.
Možná to ale Robbiemu tak nepřišlo, protože jen přikývl a znovu se pousmál.
Asi deset minut jsme mlčeli. Ani jeden jsme nebyli schopni ze sebe vydat hlásku. V hlavě jsem si za to pořádně nadávala. Konečně jsem o samotě s klukem svých snů a já mlčím. Robbie si možná připadal stejně. Netvářil se moc nadšeně. Musela jsem něco udělat. Zastavila jsem se a vzala do rukou sníh. Páni, jak ten byl studený. Udělala jsem z něj kuličku. Robbie si všiml, že jsem zmizela, a tak se na mě otočil. Teď už jsem na nic nečekala a trefila ho s ní přímo do hrudníku. Nejdřív se podíval, jak moc sněhu na něm zůstalo. Pak se podíval na mě a nakonec na sníh pod sebou. Věděla jsem, co přijde teď - sněhová bitva. Po chvilce jsem se na chvíli uklidnila a podívala jsem se, kde jsme. Byli jsme někde mimo dosah lidí. On nevydržel ani chvíli postát v klidu a znovu se na mě vrhnul. Sebrala jsem tedy ze země trochu sněhu a udělala jsem z něj kuličku. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Udělala jsem, co jsem musela. Došla jsem k němu. Nevěděl, co mám v úmyslu, já to věděla... Kuličku jsem mu dala přímo za bundu, přímo na kůži. Oklepal se. "Ty potvůrko" mírnil svoji nadávku. Asi jsem to neměla dělat, protože se na mě vrhnul a shodil mě do sněhu, možná jsem to ale měla dělat, protože jsem ho strhla sebou. Ležel hodně těsně vedle mě. Naše těla se téměř dotýkala. Najednou si lehl těsně nade mě. Čekala jsem, co se bude dít teď. Tušila jsem to, ale. Srdce mi začalo tlouct na poplach. Prostě mě POLÍBIL ! Pak si zase lehl vedle mě do sněhu a půl hodiny jsme tam jen tak leželi, bez toho, abychom promluvili. Byla jsem tak trochu v šoku. Můj první opravdový polibek. Bylo to tak nádherné, přesně, jak jsem si představovala, možná ještě lepší. Ležela jsem ve sněhu s klukem mých snů. Teď už bylo jisté, že ho miluji. Takový pocit jaký jsem prožívala teď, jsem ještě nikdy nezažila.
Ta chvíle mi připomněla můj sen. Leželi jsme vedle sebe, jen něco se změnilo. Nemluvili jsme. To mi, ale zase tak moc nevadilo, co bych mu říkala ?
Co se bude dít teď ? Mám promluvit ?
Na chvíli jsem se zase zamyslela. O tomhle okamžiku jsem už dlouho snila. Tenhle náš první polibek byl přesně takový, o jakým jsem četla ve své oblíbené knížce § On je fakt boží § Používal přesně takový tlak. Nejdřív pomalu, pak rychle a pak středně…
Robbie mě ale z mého zamýšlení probudil, protože najednou promluvil…
"Luce, miluji tě ! Už dál nedokážu skrývat své city. Je to těžké.. Ty víš, že tě mám hodně rád, ale že tě miluji, jsi asi netušila. Ode dneška máme prázdniny, myslím, že teď budeme tedy mít hodně času o tomhle všem trochu přemýšlet". Asi to právě řekl, ale musela jsem se prostě zeptat. Jak jsme tady teď leželi těsně vedle sebe, hodně jsem toho pochopila…
"Jak to tedy mezi námi bude ?" zeptala jsem se nakonec. Obličej otočil zase směrem ke mně a zadíval se mi do očí. Už je to tady zase, jeho hnědé oči pronikaly do těch mých. "Uvidíme po prázdninách" řekl na konec.
"Nevzdám se" řekla jsem zase já.
Usmál se..

Myslím to smrtelně vážně. On to sice pro dnešek uzavřel, ale pro mě není konec. Už vím, co on cítí ke mně a vím, že to samé cítím k němu i já. Sice řekl, že uvidíme po prázdninách, ale já přesně vím, co chci, chci jeho ! A po dnešku vím, že i on chce mě !

The End*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama