Kluk v modré mikině..

11. května 2012 v 2:07 | A. |  >> I Write
Opravdu, ale opravdu mě nic nového nenapadá, jistě v hlavně mám miliony nápadů, ale nemůžu je nijak dostat na papír ani do noťasu, tak tu tedy máte zase něco hodně starýho.. no asi rok a půl... Děkuji za komentáře pozitivní i negativní :) A teď už hezké počteníčko :P

"Chci o Tobě vědět vše", řekla jsem klukovi, na kterém mi opravdu záleží. Přikývl a tím mi dal svolení, ať se ptám na cokoliv. Zamyslela jsem se a v tom mě napadlo, něco, co o něm nevím, něco co mě opravdu už dlouho zajímá.
"Chtěla bych znát, ale i vidět Tvé nejoblíbenější místo". Podívala jsem na něj upřímným pohledem. On na tváři vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, úsměv, ze kterého se mi vždy podlamují kolena.
"Dobře". Podal mi helmu.
"Co?" Podivila jsem se.
"Je to daleko", odpověděl na mou otázku.
"To nemůžu, máma by mě zabila." Přesto jsem si ale helmu vzala a nasadila na hlavu se slovy: "Pravidla jsou od toho, aby se porušovala."
Nasedli jsme, on nastartoval motorku a hned jsme vyjeli. Ze začátku jsem měla trochu strach, ale Mark nebyl jeden z těch, co rádi riskují, jen aby se předvedli. Po chvíli jsem odhodila zábrany a pevně se ho chytla kolem pasu.
"Eli, pamatuješ si, jak jsi mi na začátku vyčetla, že jsem Tě nepoznal, pak jsem si Tě hlídal, abych to napravil. Pozdravil jsem Tě, a Ty jsi zašeptala také ahoj mým směrem. Byla jsi tak nervózní, i když si neměla důvod. Teď jsem rád, že Tě znám, nechtěl bych Tě za žádnou cenu ztratit." Okamžitě jsem si vše vybavila, zamilovala jsem se do něj ihned. Postupem času jsem ho chtěla vidět den co den, chtěla jsem slyšet jeho hlas, chtěla jsem se ho dotýkat a líbat.
"Pamatuji", řekla jsem a sama pro sebe se usmála. Když jsem ho uviděla poprvé, měl na sobě modrou mikinu. Vypadal úplně obyčejně, ale přesto výjimečně a roztomile. Líbil se mi od začátku, i když jsem nevěděla ani jeho jméno, ani do jaké chodí třídy. Vůbec nic. Přesto jsem ho chtěla poznat.
Jeli jsme minimálně hodinu.
Dojeli jsme na místo, které jsem vůbec nepoznávala. Všude byly stromy.
"Kde to jsme?" Zeptala jsem se. Neřekl nic, jen se usmál.
Napadaly mě divné myšlenky, jako, že mě tu třeba zabije. Samozřejmě to byla blbost, protože jsem v něm měla dokonalou důvěru. Šla jsem za ním tam, kam mě vedl.
Dovedl mě k veliké budově, která vypadala, že se co nejdřív složí.
"Už mi řekneš, kde to jsme?" Zeptala jsem se znovu.
"Uvidíš." Vešli jsme dovnitř, po schodech jsme vyšli až nahoru. Byly tam dveře, které vedli až na střechu. S úžasem jsem koukala na tu krásu. Byla tam lavička s spousta květin. Vypadalo to strašně romanticky. Byla jsem ráda, že jsem tu zrovna s ním. Posadili jsme se na lavičku.
"Tady to mám Eli nejradši. Jezdím sem vždy, když potřebuji přemýšlet. Poslední dobou jsme tu opravdu často." Významně se na mě podíval a čekal na moji reakci. Hrozně mě lákalo se zeptat, nad čím tak přemýšlí, ale byla jsem si celkem jistá, že nade mnou..
Najednou vše zmizelo. Svět pro nás přestal existovat. Podívali jsme se na sebe a usmáli se, jako dva dementi. Naše hlavy se k sobě přiblížily, byli jsme si blíž a blíž a najednou splynuli v jeden krásný polibek. Byl to dlouhý polibek plný vášně, něžností a romantiky. Když jsme se od sebe odtrhli, přesunul svoji hlavu k mému uchu.
"Miluji Tě," zašeptal.
"Miluji Tě," zašeptala jsem já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama