Andělské srdce..

26. června 2012 v 20:53 | A. |  >> I Write
Nemám k tomu co říct, jen čtěte..

Hledat lásku ?!

- nesmysl.. říká rozum..
- směšné.. říká hrdost..
- riskantní.. říká skutečnost..
- ale mně je samotnému smutno.. šeptá moje srdce..

"Jsem anděl" šeptla mým směrem má krásná kamarádka a dívka, kterou miluji.. otočil jsem se k ní hlavou a s otevřenou pusou jsem zíral do jejích krásných modrých očí. Její černé vlasy, dlouhé, po pás se najedno rozvlály, přestože nefoukal vítr, ale bylo krásně slunečno, bez jediného mráčku. "Jsem anděl" zopakovala, dost zřetelně. "Jak to myslíš anděl?" konečně jsem byl schopen slova. Už jsem na ní nekoukal s otevřenou pusou, ani sice nevím jak, ale povedlo se mi ji zavřít. Angle se otočí směrem k moři. "Zřejmě ti to příjde neuvěřitelné. Chápu tě. Jsem opravdoví anděl, bydliště nebe. Moc se omlouvám, ale.. dostala jsem úkol, dokázat ti, že láska existuje." Zamyslel jsem se, na tím co povídá a vzpomněl jsem si první den. Na den kdy přišla k nám do třídy. Na to jak bezvadně setřela, mého spolužáka -"Jo, občas, dostaneme úkol sejít dolů na zem" jenže se hned začala smát, tak jsem to bral jako docela dobrý vtip. Asi proto jsem se do ní zamiloval. Protože byla vtipná a milá. Z očí ji vyzařovala laskavost. Mohlo mi dojít, že není člověk. Plácám nesmysli, jak by mě to mohlo napadnout. "A co s tím teď chceš dělat. Dokázala jsi mi, že láska je. A teď odejdeš ? Když tě miluji ?!" smutně se na mě koukla, těma svýma modrýma, vodovýma očima "I já tě miluji, ale odejít musím. Nejsem člověk" naklonila se ke mně své rty na chvíli přilepila k mým. Odklonila se ode mne. A najednou se zvedl vítr a ona zmizela. Podíval jsem se na nebe, ale tam bylo jen malí světlo, ve tvaru srdce. "Angle Heart" řekl jsem ještě. Pak jsem upadl a probudil jsem se doma. Nechápu co se stalo. Podíval jsem se na stolek, kde ještě před hodinou byla fotka. Ale teď tam je jen prázdné místo. Možná se mi to všechno zdálo ?! Podívám se na kalendář a zjišťuji, že je pořád na 14. únoru. Je to všechno divné. "Tome !!" slyším jak na mě má matka křičí. Zase. Mám pocit, že se tohle už jednou stalo. Oblékl jsem se, umyl a šel jsem dolů za mamkou do kuchyně. "Mami, kolikátého dnes je ?" optal jsem se jen tak mimochodem. "14. února, zlatíčko" cože ? to není možné.. takže tohle všechno byl jen sen ? Žádná Angel? žádný anděl? žádné nebe? žádná láska ? Tolik otázek, ale přesto je něco jinak. Láska mi už nepřijde jako otravný cit. Mám pocit, že jsem ji prožil. A to vše jen díky snu.
Vezmu si tašku do školy a zamířím ke dvěřím. Pořád myslím na ten "sen". Nemůžu uvěřit, že to byl prostě jen sen.

Jsem ve škole a sedím na své židli úplně vzadu. Zazvoní na hodinu. A do třídy vstoupí učitelka s nějakou dívkou. Jindy mě noví lidé nezajímají, ale na tuhle jsem se musel obzvlášť podívat, protože to byla dívka z mého snu. "Angel?" vykřikl jsem, ale ani jsem si to neuvědomil. Dívka ke mně vzhlédla. "Ne, jsem Ariel" učitelka jí pokynula a ona si šla vybrat místo. Sedla si vedle mě. "My se známe?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama