>> I Write

Téma týdne: 10 důvodů, proč tě Nenávidím!

19. října 2015 v 16:39 | Enn.
Po opravdu dlouhé době píši na téma týdne. Toto téma se mi hrozně líbí, a je to docela příhodné..

10 důvodů, proč tě nenávidím..

1. Nenávidím tě, za tvoje krásné oči!
2. Nenávidím tě, za tvůj dokonalý úsměv!
3. Nenávidím tě za to, jak se na mě díváš!
4. Nenávidím tě, za ty motýlky v břiše, co kvůli tobě mám!
5. Nenávidím tě za to, že jsem z tebe tolik nervozní!
6. Nenávidím tě za to, jak mi motáš hlavu!
7. Nenávidím tě za to, že na tebe myslím!
8. Nenávidím tě za to, že kvůli tobě pořád brečím!
9. Nenávidím tě za tvoje, "No to bysme mohly"!
10. Nenávidím tě za to, že jsi mi dával naději!

Povídka: Literární soutěž, vyhodnocení - Povídka PROBUZENÍ

14. června 2015 v 14:34 | Enn.
Vyhonocení Literární soutěže, které se zůčastila jen jedna holčina a tím páem vyhrává. Zítra ji odešlu ceny, už jsem je zabalila, takže je konečně odešlu. A mám tu pro vás výherní příběh od Lucie Sondové! Budu moc ráda, když do komentářů napíšete svůj názor, jak se vám povídka líbí.

Probudila jsem se dnes opravdu brzy. Vždyť teprve svítá. Jako obvykle, rozkládám malý sešit, který už sotva drží pohromadě. Když jím listuji, mívám pocity nostalgie - právě sem totiž zaznamenávám své myšlenky, pocity i sny. Už několik let. V listování mě zastavil až objev ohořelých stránek s textem. "Pa?!" zavolala jsem na svou starší sestru. Odpovědi se mi nedostalo. Pravděpodobně ještě spala, a tak jsem se tedy zatím pustila do čtení:

Nacházím se na severu Anglie, konkrétně v městečku zvaném York. Nejsem tu sama - doprovází mě má věrná kamarádka, Anička, bez jejíž přítomnosti bych se vždy neomylně vydala opačným směrem - ať žije můj orientační (ne)smysl. Smysl - nesmysl, stopu jsme stejně ztratily. Nevidíme okolo sebe nic než zelenkavou trávu a skály, i přesto, že někde v okolí by tu mělo být centrum všeho dění. Je to, jako bychom byli na okraji světa, kde vše končí, a zároveň začíná něco nového a neprobádaného.
Už mě po tom putování začaly bolet nohy, a tak jsem se posadila na nejbližší kámen a rozhlížela se po okolí. "Kam teď?" zeptala jsem se Aničky, která ale jen jakoby flegmaticky pokrčila rameny, a nic mi na to neřekla. Jen přišla ke mně poplašeně ukazujíc na mé pravé stehno. "Co se děje?" mírně jsem se zamračila nad jejím nepopsatelným výrazem a podívala jsem se na svou nohu, po které mi lezl opravdu nehezký pavouk. Cukla jsem sebou, vyskočila z kamene a smetla to nohaté zvíře ze sebe, ale i tak jsem ještě chvilku poskakovala na místě. "Podívej!" zvolala a plochou dlaně se zapřela o balvan. Otočila jsem se a spatřila runy. Ty jsem se učila, kdysi, zajímaly mě, stále mě zajímají. Tyhle tu nejspíš zanechali Vikingové někdy v období mezi 800-1000 n. l. Přejela jsem po vytesaných rýhách ukazováčkem a zasnila se. Připadala jsem si, jako bych právě objevila poklad. Postřehy z lekcí Skandinávské kultury už se mi ale vypařily z hlavy. Pochytila jsem pouze slova "Ódin" a "Smrt". Povzdech. A právě v tu chvíli škvíry nabraly oslepující bílou barvu...

"To znám!" Vykřikla jsem způsobem, který by mohl probudit celou mou rodinu.
Opět jsem se zahleděla mezi řádky, možná již s pochmurnějším výrazem.

… Zaslechla jsem šramot. Zvuky přicházely z prostoru za mnou, a tak jsem se ohlédla a všimla si, že vše není takové, jaké to bylo, než se nápis rozzářil. Dvě skály se záhadným způsobem rozestoupily. Nechápala jsem, co se děje, ale cosi mě lákalo dovnitř. Jako by mi hlasy v mé hlavě napovídaly sametovým andělským hlasem: "Vstup. Vstup a čeká tě bohatství, sláva, radost a štěstí - ráj." věřila jsem jim. Ani jsem odporovat nemohla a mé nohy mě automaticky vedly tím směrem. "Nechoď tam!" slyšela jsem Aniččina slova, která mě ale nezastavila. Nechala jsem se vést svou vůlí do neznáma. Okolí zalila vlna světla. Za tímto zlatavým závěsem, jakmile jsem se rozhlédla, jsem zjistila, že ony hlasy měly pravdu. Rozkvetlé tropické květiny všech barev kontrastovaly s blankytným nebem bez jediného mráčku, jezírko plné rybek, které vyskakovaly a znovu smáčely svá těla v průsvitné vodě - zvláštní, jak se změnila zpustlá krajina v naprostý ráj na Zemi. V náručí nepopsatelně nádherného světa jsem si ani nevšimla, že se mi uzavřela cesta zpět za Aničkou, která zůstala sama na druhé straně. Tak jsem si přála, aby ten pohled mohla sdílet se mnou.

3...2...1...

Tma. Jako byste ve dvě v noci zhasli všechna světla. Jako by na světě nebylo jediné lampy ani paprsku stříbřité luny. O Slunci ani nemluvě. Ráj se mi před očima do tří vteřin proměnil v peklo. Nic nevidím. Neslyším. Najednou zvuky škrábání, tichého pláče, i hysterického smíchu. Raději zavřu oči. Tak či tak, nebylo možné dohlédnout na krok. Zvuky sílí. Pocity naprosté euforie skokem nahrazuje zoufalství, prázdnota, ale hlavně strach - strach ze zatracení, samoty, v podstatě ze všeho, všech, z ničeho. Ódin, smrt... Ódin, smrt... Nějaká středověká vikingská kletba? Nejspíš. Možná měla nepřátele navždy zavřít mezi skály, nikdy je nepustit, pohřbít je zaživa. Chvěji se. Docházejí mi šťastné myšlenky, přestože mi hlavou zmateně pobíhá mnoho těch špatných.
Není odtud úniku - říkalo mé momentálně pesimistické, jindy pozitivní, vědomí. Stejně chci zkusit udělat pár kroků, vpřed, nebo vzad. Sama si nejsem jistá, kam bych došla, ale možná… Možná tu je stále naděje na útěk. Jenže nohy mám nejspíš z habrového dřeva. Mé oči ještě stíhají zaregistrovat postavu temnější, než byla ta temnota okolo mě, pokud to vůbec bylo možné. Přibližovala se. Rozvážným krokem. Očividně si byla jistá, že nemohu uniknout. Schoulila jsem se na zem do klubíčka, schovala hlavu mezi kolena a zadoufala v zázrak...

Bála jsem se nechat své oči nadále zavřené, a tak jsem se vrátila nazpět do reality.
Ležím ve svém pokojíčku, na své posteli, s očima utopenýma v slzách. Okamžitě vztahuji ruku ke svému deníčku a listuji stránkami. List s tímto příběhem ale nenacházím.

Je poledne, zimní chladný, až neobyčejně obyčejný den, a já, Lucie Sondová, jsem si celý příběh raději až dodnes nechala pro sebe.

KONEC

Podle mě je to opravdu skvělá povídka, Lucka mi psala, že by byla ráda, kdybyste napsaly, jak se vám to líbí a co by popřípadně měla změnit. Jak by se mohla zlepšit..

POVÍDKA: Nikdy na TEBE nezapomenu - 2. část

11. listopadu 2014 v 20:21 | Enn.
Nevím, zda si pamatujete na povídku Nikdy na TEBE nezapomenu. Asi před měsícem jsem přidávala první kapitolu a slíbila jsem druhou a poslední kapitolu. A upřímě se mi do toho nechce. Už z toho důvodu, že stejně nikdo nečte co píšu, tak proč bych to měla psát. Vsadím se, že nikdo ani neví, že tu něco takového je a nikdo horlivě nečeká na až povídku konečně přidám. Tak víte co? Nic nebude. Vlastně něco málo jo. Napíšu pár vět abych to nějak ukončila, protože nemám ráda nedokončené věci. No vlastně.


"Jsi úžasná bytost. Miluji tě. Budu tě milovat navždy a vím, že ty mě také a také vím, že budeš znovu milovat a chci, aby si našla lásku, možná je ti blíž než si myslíš a nikdy ne mě nezapomeň, děkuji ti, že jsi mě milovala, naplnila jsi mi život, díky tobě jsem byl šťastný."
"Navždy tě budu milovat" a tím jsem mu dala své sbohem. Byl čas se vrátit.
Probrala jsem se tam, kde jsem předtím usnula. Enzo mě držel za ruku.

Podívala jsem se na něj a usmála se. On mi úsměv oplatil.
"Tak co se stalo?" zeptal se.
"Nebudeme o tom mluvit. Je to uzavřené." Chtělo se mi spát a nakonec jsem opravdu usnula..

O měsíc později jsem se svěřila Enzovi se svými city a byla jsem nadšená, že mi opětoval to, co jsem k němu cítila já. Byl mou oporou a vždy tu byl pro mě. Byla jsem mu vděčná, že jsem se dostala ze smrti mé lásky. Děkovala jsem mu za svůj život. Teď jsem tu byla s ním.

-------------------------------------------------------------------------------------

Někde jinde u Alarica
"Jsem zpět kámo, chyběl jsem ti?" řekl Damon a objal svého nejlepšího kamaráda. Damon se dostal ze země mrtvých a jediné po čem toužil bylo vidět Elenu. Nikdo si neuvědomil, že s kým Elena celou dobu mluvila, nebyl Damon, ale jen představa. Nikdy ji neřekl aby šla dál a našla si někoho jiného. Pořád chtěl být s ní a miloval ji.

KONEC!

POVÍDKA: Nikdy na TEBE nezapomenu - 1. část

2. října 2014 v 9:40 | Enn.
Ahojky. Jak jsem slíbila, trochu sice se spožděním, ale je to tu. Nakonec jsem se rozhodla to udělat na dvě části, takže si zatím můžete přečíst tu první a někdy příští týden vám sem dám i druhou. Nevím, zda se vám to bude líbit, ale doufám, že ano a že si to někdo přečte. Doufám, že sem se s tím nedělala zbytečně. Nijak si nevšímejte chyb, které se tu objevují a prostě se jen s chutí dejte do čtení, budu ráda za jakýkoliv kometář. A mrkněte i na video.


"Určitě bychom radši byli s milionem jiných lidí, ale…" řekla Bonnie a chytla se Damonovi ruky.
"Nanejvýš s několika tisíci jinými" a stiskl ji dlaň. Pousmála se, byl to upřímný úsměv. Najednou se vše začalo rozpadat a vytrácet. Teď se Bonnie zeptala vážně, žádný smích a vtípky jak jí známe.
"Myslíš, že to bude bolet?"
"To nevím" a vše zmizelo. Bonnie i Damon. I druhá strana.









Elena se probudila. Celá rozechvělá a uplakaná. Je to už rok co její přítel i nejlepší kamarádka odešly někam. Už je to rok co se jí zdá jeden a ten samí sen. Sen o tom jak dvě nejlepší osoby, osoby, které pro ni znamenaly vše, bojí. Bojí se toho, kde se ocitnou a Elena se už rok bojí s nima.

Najednou k ní do pokoje vrazil její kamarád Enzo. Ezno byl kamarád i Damona. Oni dva, Elena a Enzo se poznali blíž, už kvůli tomu, že je spojovalo jedno přátelství. Teď jsou nejlepší kamarádi oni dva. Trápí je ta samá věc a tak se sblížili.
"Eleno, co se děje? Zase ten sen? To bude dobré. Pojď ke mně." Objal ji a pevně držel. Elena jeho obětí opětovala. Milovala Enza, samozřejmě né jako Damona. Enza milovala jako kamaráda. Enzo byl jediný, kdo jí zůstal. Jejího bratra nezajímalo nic jiného než zachránit Bonnie a úplně se změnil. Hnal se jen za touto myšlenkou. Caroline studuje a tak je většinu času jinde. Matt se rozhodl, že bude cestovat a Tyler, je s Caroline. Takže byla jen otázka času, kdy se spřátelí s Enzem. Nyní bydlí jen s ním u Salvatorů. Stefan totiž zmizel z povrchu zemského, když Damon odešel.
Nakonec Elena znovu usnula a Enzo s ní.

Ráno vstal první a tak přinesl Eleně snídani do postele.
"Snídaně, vstávej zlatíčko" usmíval se od ucha k uchu a Elena také. Každý den pro ní Enzo vymyslel novou přezdívku, každý den jí říkal jinak. To jí těšilo. Byla z něho opravdu nadšená. Alespoň jí někdo přenese přes její bolest. I když né tak úplně. Elena snědla vše, co jí přichystal.

S POHLEDU ENZA

Ráno jsem Eleně udělal snídani. Hned po ránu se na mě krásně usmála. Chtěl jsem ji, chtěl jsem ji víc než ona mě. Škoda, ale měl jsem její přátelství, to mi stačilo. Mám jí po svém boku. Miluji ji! Za ten rok strávený s ní jsem se dočista pobláznil. Miluji její vlasy, její hluboké hnědé oči, její smích, její tělo, její gesta. Myslím, že jsem v tom dokonale lítal.
Donesl jsem jí snídani až do postele.
"Snídaně, vstávej zlatíčko" a usmála se. Kolena se mi podlomili a měl jsem co dělat abych se udržel na nohou. Raději jsem si k ní sedl. Políbil jsem ji na tvář. Elena vše snědla.
"Enzo, musím s tebou mluvit" řekla vážně a já se lekl. Teď mi řekne, že mám odejít a už se nevracet. Nebo ještě hůř, že ke mně nic necítí a že ví, že já ano, ale nic z toho nebude. Přikývl jsem.
"Musím znovu vidět Damona, slibuji, že to dnes bude naposled. Musím to nějak ukončit. Musím mu dát sbohem. Jsem zmatená, že se mi o něm pořád zdá a když si s ním promluvím, třeba to přestane" chápavě jsem ji pohladil po ruce. Zvedl jsem telefon a zavolal jsem Elizabeth. Elizabeth byla čarodějka, která Eleně dávala halucinogenní drogy aby se mohla spojit s Damonem. Slíbila, že za deset minut dorazí a přinese to, co potřebujeme.

Jak řekla tak se stalo. Byla tu opravdu rychle. Podala Eleně prášky a odešla. Dělala to tak vždycky. Chápala, že jí do toho nic není.

Z POHLEDU ELENY

Řekla jsem Enzovi, co jsem měla na srdci. Myslela jsem si, že mi to znovu nedovolí, ale měl pochopení. Možná byl i potěšen, že to chci nějak ukončit a posunout se dál.
Vzala jsem si od Elizabeth prášky a ona odešla. Jen co se za ní zaklaply dveře, tak jsem se posadila do křesla a prášky spolkla. Chvilku to trvalo a nakonec jsem usnula.

Probudila jsem se a čekala. Byla jsem pořád v pokoji.
"Ahoj Eleno. Jsi tu." Ozval se známí hlas. Otočila jsem se a spatřila ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděla. Damon.
"Ahoj" řekla jsem potichu. Byl pořád stejný, naposledy jsem ho viděla před měsícem. Pokaždé co jsem se tu objevila, mi řekl "Pohni se dál". Věděla jsem, co bude následovat, ale než stačil něco říct, začala jsem mluvit já.
"Dnes, jsem tu naposledy, lásko" pousmál se. "Uznala jsem, že se už nikdy nevrátíš, ale potřebuji to nějak uzavřít. Miluji tě, samozřejmě že ano, ale ty už se nevrátíš." Ukápla mi slza. "Vím to. Slíbil si mi, že vše dopadne tak jak má, ale lhal si. Já ti slíbila, že se sem budu vracet, ale už takhle dál nemůžu a myslím si, že ty to také nechceš" a teď už jsem brečela úplně. Byla jsem nešťastná, myslela jsem si, že Damon bude láskou mého života a pak stačí jeden poutník a vše se změní. Damon už není semnou ve světě živých, ale zůstal trčet tady v zapomnění, spolu s mojí kamarádkou. A co mám dělat já?

"Já to chápu, neplač prosím. Teď zase nech mluvit mě. Já po tobě opravdu nechtěl, abys žila s tím, že se vrátím a nechci, aby ses trápila do konce života. Musíš se smířit s tím, že nikdy nebude nic takové, jak chceme a jak si naplánujeme. Moc mě mrzí, že jsem tě nechal samotnou a nikdy si to neodpustím. Chci, abys byla šťastná, potřebuju to" objala jsem ho.
Sedly jsme si a povídali si o všem co se teď děje. O Enzovi, o našich kamarádech. Povídali jsme si, a když se začalo stmívat, věděla jsem, že musím jít. Že teď příjde to bolestivé loučení, věděla jsem, že je to naposled, co se ho mohu dotknou, co ho vidím. Neudržela jsem slzy a zase jsem se rozplakala. Nechtěla jsem, ale nemohla jsem to zadržet.
"Teď ti asi musím dát sbohem Eleno Gilbert" políbil mě. "Netrap se, já to zvládnu, je tu přeci semnou Bonnie" zavtipkoval. Nemohla jsem se ubránit úsměvu.
"Jsi úžasná bytost. Miluji tě. Budu tě milovat navždy a vím, že ty mě také a také vím, že budeš znovu milovat a chci, aby si našla lásku, možná je ti blíž než si myslíš a nikdy ne mě nezapomeň, děkuji ti, že jsi mě milovala, naplnila jsi mi život, díky tobě jsem byl šťastný."
"Navždy tě budu milovat" a tím jsem mu dala své sbohem. Byl čas se vrátit.

Probrala jsem se tam, kde jsem předtím usnula. Enzo mě držel za ruku.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI!

POVÍDKY: Nová Jednorázovka

23. září 2014 v 21:08 | Enn.
imagebam.comUž jsou to dva roky co Damon a Bonnie odešly a jsou bůch ví kde. A já jsem se rozhodla napsat delší jednorázovou povídku o tom, co se stalo potom. Samozřejmě to nesouvisí se seriálem. Tedy až na pár vzpomínek a postav. Můžete si jednoduše tipnout, o kom povídka bude, je to lehké a navíc obrázek vám velice pomůže odhalit to. Jen vám povím, že povídka se tu objeví minimálně po víkendu, protože ji nemám ani rozepsanou a mám jen takový nápad. Dokonce nemám ani vymyšlený název, ale co nejdřív se do toho pustím a budu vás informovat jak jsem s tím daleko :)

BTW1: Povídka je skoro hotová, zveřejněna by měla být v pondělí :)

Enn.: Náš příběh

10. června 2014 v 2:38 | Enn.
A mám tu pro vás další úkol, milí návtěvníci. Chtěla bych napsat zase jednou nějakou povídku, ale chci aby tato povídka byla podle vás. Chci abyste mi do komentáře napsali hlavní pár v povídce (někoho ale buď z GLEE, PLL, TVD nebo TO - protože je znám, ale nemusí to být pár v tom seriálu, např. Elijah a Rachel nebo Aria a Damon) a také místo děje kde by se to mělo dít. Také potřebuji abyste napsali jestli to má být normální teen příběh nebo fiction příběh, atd. Zápletku už si vymyslím sama nebojte :D Házejte my své nápady do komentářl prosím. A vyplňte toto, pod čarou :) Těším se až spolu něco vymyslíme.

Andělské srdce..

26. června 2012 v 20:53 | A.
Nemám k tomu co říct, jen čtěte..

Hledat lásku ?!

- nesmysl.. říká rozum..
- směšné.. říká hrdost..
- riskantní.. říká skutečnost..
- ale mně je samotnému smutno.. šeptá moje srdce..

"Jsem anděl" šeptla mým směrem má krásná kamarádka a dívka, kterou miluji.. otočil jsem se k ní hlavou a s otevřenou pusou jsem zíral do jejích krásných modrých očí. Její černé vlasy, dlouhé, po pás se najedno rozvlály, přestože nefoukal vítr, ale bylo krásně slunečno, bez jediného mráčku. "Jsem anděl" zopakovala, dost zřetelně. "Jak to myslíš anděl?" konečně jsem byl schopen slova. Už jsem na ní nekoukal s otevřenou pusou, ani sice nevím jak, ale povedlo se mi ji zavřít. Angle se otočí směrem k moři. "Zřejmě ti to příjde neuvěřitelné. Chápu tě. Jsem opravdoví anděl, bydliště nebe. Moc se omlouvám, ale.. dostala jsem úkol, dokázat ti, že láska existuje." Zamyslel jsem se, na tím co povídá a vzpomněl jsem si první den. Na den kdy přišla k nám do třídy. Na to jak bezvadně setřela, mého spolužáka -"Jo, občas, dostaneme úkol sejít dolů na zem" jenže se hned začala smát, tak jsem to bral jako docela dobrý vtip. Asi proto jsem se do ní zamiloval. Protože byla vtipná a milá. Z očí ji vyzařovala laskavost. Mohlo mi dojít, že není člověk. Plácám nesmysli, jak by mě to mohlo napadnout. "A co s tím teď chceš dělat. Dokázala jsi mi, že láska je. A teď odejdeš ? Když tě miluji ?!" smutně se na mě koukla, těma svýma modrýma, vodovýma očima "I já tě miluji, ale odejít musím. Nejsem člověk" naklonila se ke mně své rty na chvíli přilepila k mým. Odklonila se ode mne. A najednou se zvedl vítr a ona zmizela. Podíval jsem se na nebe, ale tam bylo jen malí světlo, ve tvaru srdce. "Angle Heart" řekl jsem ještě. Pak jsem upadl a probudil jsem se doma. Nechápu co se stalo. Podíval jsem se na stolek, kde ještě před hodinou byla fotka. Ale teď tam je jen prázdné místo. Možná se mi to všechno zdálo ?! Podívám se na kalendář a zjišťuji, že je pořád na 14. únoru. Je to všechno divné. "Tome !!" slyším jak na mě má matka křičí. Zase. Mám pocit, že se tohle už jednou stalo. Oblékl jsem se, umyl a šel jsem dolů za mamkou do kuchyně. "Mami, kolikátého dnes je ?" optal jsem se jen tak mimochodem. "14. února, zlatíčko" cože ? to není možné.. takže tohle všechno byl jen sen ? Žádná Angel? žádný anděl? žádné nebe? žádná láska ? Tolik otázek, ale přesto je něco jinak. Láska mi už nepřijde jako otravný cit. Mám pocit, že jsem ji prožil. A to vše jen díky snu.
Vezmu si tašku do školy a zamířím ke dvěřím. Pořád myslím na ten "sen". Nemůžu uvěřit, že to byl prostě jen sen.

Jsem ve škole a sedím na své židli úplně vzadu. Zazvoní na hodinu. A do třídy vstoupí učitelka s nějakou dívkou. Jindy mě noví lidé nezajímají, ale na tuhle jsem se musel obzvlášť podívat, protože to byla dívka z mého snu. "Angel?" vykřikl jsem, ale ani jsem si to neuvědomil. Dívka ke mně vzhlédla. "Ne, jsem Ariel" učitelka jí pokynula a ona si šla vybrat místo. Sedla si vedle mě. "My se známe?"

Je v TOM ! Kdo jiný než ON!

11. května 2012 v 2:19 | A.
Skoro tři roky starý příběh. Vlastně byl to první pořádný pokus něco napsat. Docela se mi to líbí a na to že je to něco z prvních příběhů... Konečně něco delšího, ve wordu to mám na tři stránky, malým písmem.

Předmluva

Poprvé jsem ho uviděla, když jsem jela s přáteli domů ze školy autobusem. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Ty jeho hnědé oči, tak moc pronikaly do těch mých. Byla jsem jím tak okouzlená, že jsem se nemohla na něj přestat dívat. Pak jsem se na něj dívala den co den. A proto asi teď stojím tady. Uprostřed školní budovy a přemýšlím, jak mu podat svůj návrh. Mám hrozný strach...

Nevzdám se…

Najednou ho uvidím a zase se mi známě podlomí kolena. Mám ho až moc ráda, abych dovolila ukončit mu naše přátelství. A proto vím, že se musím konečně rozhoupat. Dokonce vím, že na to čeká. Ale čekám na to i já ? Už nemám čas si to rozmyslet, musím to udělat, ze dvou důvodů, možná třech: Jeden z nich je, že je už skoro u mě, druhý - vážně už nemůžu čekat a konečně za třetí - Miluji Ho!
a proto ho vážně nehodlám ztratit.
"Ahoj" pozdravila jsem tiše, - víc tiše než jindy, - když došel ke mně. Nahodila jsem úsměv, který mi rád a mile opětoval. Možná bych měla litovat, že jsem tak moc chtěla s ním mluvit, možná ne ! "Ahoj. Chtěla jsi se mnou mluvit Lucy ?" Zeptal se s náznakem doufání.
"Jo. Víš, no, chtěla jsem se zeptat. Nechtěl bys někdy po škole zůstat dýl v Boleslavi, jet třeba dalším vlakem. Mohli by jsme se jít trochu projít a promluvit si o všem, co se poslední měsíce vlastně událo ."
Podíval se na mě. Jenže najednou do něj "omylem" vrazil kluk, co po mě šíleně jede. Jenže když někdy náhodou nastane chvíle, že jsme vedle sebe, nedokáže říct ani ahoj. A když se o to náhodou pokusil, koktá tak šíleně, že se musím smát. A v tu chvíli ještě začalo zvonit na hodinu, takže jak já, tak i Robbie jsme museli do třídy. "Napíšu ti sms" řekl ještě.
Došla jsem do třídy a podívala se na mobil, nic.
To čekání mě zabíjí. Když řekl, napíšu ti sms, myslel tím hned ? Musím se s někým rozhodně poradit. Podívám se na svou nejlepší kamarádku. Jako vždy zabraná do ničeho, tak toho trochu využiju. Ze sešitu vytrhnu list papíru a napíšu na něj propiskou krátký vzkaz ,Když kluk řekne, že ti napíše sms a v ní své rozhodnutí, myslí tím, že tu sms napíše hned nebo třeba zítra ??,. Hodím to po ní a při mém štěstí jí trefím přímo do hlavy. Nasupeně se na mě podívá a já na rtech vykouzlím neslyšné "Promiň".
Kamarádka lístek rozbalí, přečte si ho a zamyšleně se na mě podívá. Hodina, nehodina - lidi, nelidi, "Takže Robbie ti řekl, že ti napíše sms ? A k tomu ještě s rozhodnutím ! No asi ti ji napíše hned, ne ?" Nejraději bych ji v tu chvíli zabila, teď vypadám jako totální hlupák. Moc díky, fakt jsi mi pomohla !
V tu chvíli mi zapípá do sluchátek.. sms.. nedočkavě ji otevřu.
,,Ahoj Luce, moc rád tu zůstanu a popovídám si o všem, ale moc dobře nevím, o čem si vlastně chceš povídat. Myslíš o tom, jak to mezi námi vlastně je ? Jestli ano, na to ti můžu říct odpověď hned, klidně přes sms. Nevyznám se v tobě a vážně pochopím, když o mně řekneš to samé. Poslední dobou se chovám jako největší hlupák. Vím, že mě máš ráda a jistě chápeš, že i já k tobě hodně cítím. O zbytku si promluvíme dnes ! Zůstanu tu do půl osmé, vlak mi stejně dřív nejede. Budeme mít dost času. Tvůj Robbie…,,
Dnes konečně zjistím, co cítí ke mně on a on konečně pochopí co cítím já k němu.


Hlavou se mi honí tolik myšlenek a hlavně, jak to všechno proběhne. Mám to brát jako rande ? Nebo jen jako lacinou schůzku ? A hlavně, neřekne mi nějakou pecku, která mě zlomí ? Jako třeba "Dělám si z tebe už století srandu !" To bych vážně nepřežila. A třeba se stane to, na co už čekám hodně, hodně dlouho. Třeba spolu začneme konečně chodit. Vždyť na to čekám už od první chvíle, co ho znám.
Moje smíšené pocity se mi vůbec nelíbí. Co když něco zkazím ? A zase to bude
mezi námi na bodě mrazu.
Kamarádka pořád tvrdí, že to nemůžu zkazit. On má rád mě a já jeho. Prý to zkazím jen,
když se začnu tahat s nějakým jiným klukem. To nehrozí ! Jenže, co když se on začne tahat s nějakou jinou ? Na to nesmím ani pomyslet, to by mi přeci neudělal. Sama pro sebe jsem se usmála. Na to ho znám až moc dobře. Znám každou skulinku jeho mozku. Asi by se divil, jak dobře ho znám. Občas si ale přeji, abych neznala jeho myšlenky, jeho přání i jeho pocity. Nevím,kde se ta starost o něj, u mě bere. Občas se mi i o něm zdávají sny, ošklivé sny. Jen jednou se mi zdál opravdu krásný sen.
Šli jsme po louce, kde byly rozkvetlé květiny. Drželi jsme se za ruce a povídali si. Potom jsme si lehli do trávy.. pořád jsme měli spojené ruce. Už se Stmívalo. Bylo to opravdu krásné, jako v pohádce. Povídali jsme si snad věky o všem, o všem, co se nám honí v hlavě. O našich tajných přáních
i o pocitech, které jsme z toho dne měli. Opravdu moc jsme si rozuměli a já si přála, aby to takhle bylo napořád. Bohužel jsem se probudila jen se vzpomínkou v hlavě.
Pořád na ten den, kdy se mi to zdálo, musím myslet. I teď. Myslím na ty krásné okamžiky, které jsme spolu prožili, i když jen ve snu. Bylo to tak reálné. Až mě to děsilo. Možná se mi to zdálo proto, protože jsem si to v hloubi duši přála. I když bych to asi nemohla vyslovit nahlas. Je to takové dětinské. Přát si, abych našla člověka, se kterým bych mohla mluvit o všem. Ten sen měl v sobě tolik pošetilosti, že si to ani nedokážu připustit.
Připustit si, že tu je člověk v mé blízkosti, kterého miluji víc než svůj život. Že je tu člověk, pro kterého bych bylo ochotná i zemřít. I mé nezkrotné myšlenky jsou plné pošetilosti. Někdy je ale dobré, trochu se zasnít, ale přehánět by se to nemělo.
Poslední hodina, autobus a Robbie…
Nevím, co vlastně teď cítím, nevím jaké z toho mám teď pocity. Bojím se, co se bude dít, bojím se co Robbie řekne, bojím se, co řekne až mě doopravdy pozná, až doopravdy pochopí jaká jsem. Co když pochopí, že nejsem pro něj dobrá. I když já sama o sobě si nemyslím, že bych měla být méně než on. V celku jsme si dost podobní a ostatně si občas i dobře rozumíme.
Zvoní, a to znamená konec dne ve škole. A teď se teprve začínám bát. Moje obavy se ještě zhoršily, když jsem ho uviděla, jak stojí na zastávce a čeká s přáteli na autobus. Když mě zahlédl zamával mi a usmál se. Chytla jsem se kamarádky za paži a pomalým krokem jsem šla na zastávku. "Neboj se, ne ? Je to jen Robbie", špitla.
Jí se to řekne ,,Jen Robbie,, pro mě to, ale není jen on, pro mě to je moje životní láska. Dobře, možná trochu přehnané, ale k životní lásce se to blíží.
Došly jsme na zastávku. "Ahoj Lucy", řekl Robbie svým krásným hlasem. Řekl to dost zřetelně, takovým způsobem, že to vypadá, jako by mé jméno říkal rád. V jeho hlase byla rozpoznat něha. Možná i strach z důsledků.
V tu chvíli jsme měli možnost, zahlédnout náš autobus v zatáčce, jak míří k nám. "Ahoj",
řekla jsem, když autobus zastavil přímo přede mnou. Nastoupila jsem, ukázala řidiči kartičku na autobus, vyfasovala jsem od něj lístek. A vydala se na volné místo. Dnes jsem si mohla dokonce vybrat. Sedla jsem si na místo ke dveřím, k těm prostředním. Možná bych si měla sednout jako obvykle dozadu na pětku, naše oblíbené místo s kamarádkou. Teď jsem, ale zvolila tohle místo, možná, abych měla čas si vše promyslet. Kamarádka si sedla vedle mě, přes uličku. Asi chápe, v jakém jsem stresu, a tak mě chtěla ušetřit zbytečných otázek. Robbie
si sedl za mě.
"Moc se těším, až budeme sami" šeptl mi zezadu do ucha, abych to mohla slyšet jen já. Ta slova totiž patřila jen mně.
Když jeho teplý dech dopadl na můj krk, zachvěla jsem se. Tohle mi nesmí dělat. Copak nechápe, co to se mnou dělá ?! A on to dobře věděl. Věděl, co se mnou dělá, když se mě třeba jen lehce dotkne. A teď, když na mě zezadu promluvil a jeho dech dopadl na můj krk, je to snad ještě horší.
"Tak, co je s tebou ?" zeptal se nevinně. Zase ! Tohle mi dělá naschvál..
Po dvaceti minutách jsme konečně dojeli na autobusák. Nevím, teď bych se asi měla začít bát, ale nějak necítím strach. Teď, když jsme tady a vše je přede mnou, strach jako by ze mě najednou opadl.
Vylezu po schodech ven z autobusu. Otočím se zpět k autobusu. Čekám až vyleze. Vyjde skoro až poslední. Je na něm už z pohledu vidět, že je trochu nervózní. Už si není zase tak moc jistý jako v autobuse. Dojde ke mně. Hned po něm vystoupí i kamarádka Jess. Dojde k nám, teda spíš ke mně. Nakloní se.. "Drž se" pošeptá mi. "Tak se tu mějte a Ahoj" to tentokrát řekne tak nahlas, že to i lidi až někde v Praze mohli slyšet ! Nejraději bych ji flákla nejbližším klackem do hlavy. Tohle se jí děje, čím dál častěji. "Jasně", řeknu s náznakem ,,Tak už vypadni, překážíš,, jen tak, tak jsem nevykřikla. Když od nás odešla, Robbie se na mě podíval a zasmál se. Když teď nad tím přemýšlím, hezčí smích jsem ještě neslyšela. "Tak, kam půjdeme ?" Obrátil se s otázkou na mě. "Navrhla bych, že jen tak se někam projít. A je jedno kam, hlavně, že budu s tebou". Můj hlas zněl jako kdyby mě zavřely do dveří. Moje sebejistota vyprchala stejně tak rychle, jako přišla.
Možná to ale Robbiemu tak nepřišlo, protože jen přikývl a znovu se pousmál.
Asi deset minut jsme mlčeli. Ani jeden jsme nebyli schopni ze sebe vydat hlásku. V hlavě jsem si za to pořádně nadávala. Konečně jsem o samotě s klukem svých snů a já mlčím. Robbie si možná připadal stejně. Netvářil se moc nadšeně. Musela jsem něco udělat. Zastavila jsem se a vzala do rukou sníh. Páni, jak ten byl studený. Udělala jsem z něj kuličku. Robbie si všiml, že jsem zmizela, a tak se na mě otočil. Teď už jsem na nic nečekala a trefila ho s ní přímo do hrudníku. Nejdřív se podíval, jak moc sněhu na něm zůstalo. Pak se podíval na mě a nakonec na sníh pod sebou. Věděla jsem, co přijde teď - sněhová bitva. Po chvilce jsem se na chvíli uklidnila a podívala jsem se, kde jsme. Byli jsme někde mimo dosah lidí. On nevydržel ani chvíli postát v klidu a znovu se na mě vrhnul. Sebrala jsem tedy ze země trochu sněhu a udělala jsem z něj kuličku. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Udělala jsem, co jsem musela. Došla jsem k němu. Nevěděl, co mám v úmyslu, já to věděla... Kuličku jsem mu dala přímo za bundu, přímo na kůži. Oklepal se. "Ty potvůrko" mírnil svoji nadávku. Asi jsem to neměla dělat, protože se na mě vrhnul a shodil mě do sněhu, možná jsem to ale měla dělat, protože jsem ho strhla sebou. Ležel hodně těsně vedle mě. Naše těla se téměř dotýkala. Najednou si lehl těsně nade mě. Čekala jsem, co se bude dít teď. Tušila jsem to, ale. Srdce mi začalo tlouct na poplach. Prostě mě POLÍBIL ! Pak si zase lehl vedle mě do sněhu a půl hodiny jsme tam jen tak leželi, bez toho, abychom promluvili. Byla jsem tak trochu v šoku. Můj první opravdový polibek. Bylo to tak nádherné, přesně, jak jsem si představovala, možná ještě lepší. Ležela jsem ve sněhu s klukem mých snů. Teď už bylo jisté, že ho miluji. Takový pocit jaký jsem prožívala teď, jsem ještě nikdy nezažila.
Ta chvíle mi připomněla můj sen. Leželi jsme vedle sebe, jen něco se změnilo. Nemluvili jsme. To mi, ale zase tak moc nevadilo, co bych mu říkala ?
Co se bude dít teď ? Mám promluvit ?
Na chvíli jsem se zase zamyslela. O tomhle okamžiku jsem už dlouho snila. Tenhle náš první polibek byl přesně takový, o jakým jsem četla ve své oblíbené knížce § On je fakt boží § Používal přesně takový tlak. Nejdřív pomalu, pak rychle a pak středně…
Robbie mě ale z mého zamýšlení probudil, protože najednou promluvil…
"Luce, miluji tě ! Už dál nedokážu skrývat své city. Je to těžké.. Ty víš, že tě mám hodně rád, ale že tě miluji, jsi asi netušila. Ode dneška máme prázdniny, myslím, že teď budeme tedy mít hodně času o tomhle všem trochu přemýšlet". Asi to právě řekl, ale musela jsem se prostě zeptat. Jak jsme tady teď leželi těsně vedle sebe, hodně jsem toho pochopila…
"Jak to tedy mezi námi bude ?" zeptala jsem se nakonec. Obličej otočil zase směrem ke mně a zadíval se mi do očí. Už je to tady zase, jeho hnědé oči pronikaly do těch mých. "Uvidíme po prázdninách" řekl na konec.
"Nevzdám se" řekla jsem zase já.
Usmál se..

Myslím to smrtelně vážně. On to sice pro dnešek uzavřel, ale pro mě není konec. Už vím, co on cítí ke mně a vím, že to samé cítím k němu i já. Sice řekl, že uvidíme po prázdninách, ale já přesně vím, co chci, chci jeho ! A po dnešku vím, že i on chce mě !

The End*

Potřebuješ-li..

11. května 2012 v 2:15 | A.
Tohle se mi docela líbí.. nevím co tohle je a ani nevím kdy jsem tohle napsala.

Potřebuješ u sebe mít dokonalou tvář ?
Tak to jsem bez šancí..
Potřebuješ u sebe dost chytrou holku ?
Tak to se nemusím snažit..
Potřebuješ u sebe holku, která s tebou musí vždy souhlasit ?
Tak to se ani snažit nechci..
Potřebuješ vedle sebe holku, která pro tebe udělá vše ?
Ne, to nejsem já.. zeptej se sám sebe udělal bys i ty pro ní vše ?

Ale..

Potřebuješ-li vedle sebe holku, která bude při tobě stát i v tom nejhorším ?
Jsem tu..
Potřebuješ-li holku, vedle které se budeš cítit svůj ?
Zkus to semnou…
Potřebuješ-li holku, která je dokonalá už tím, že není dokonalá ?
Hlásím se..

Touha po Lásce...

11. května 2012 v 2:12 | A.
Další starý příběh, ještě vám sem něco hodím a půjdu si lehnou, brzy vstávám do školy... Jeden krátký příběh, který jsem psala do našeho školního časopisu...

Po dlouhé době jsem byla u své nejlepší kamarádky. Povídaly jsme si úplně o všem, až na konec padlo i naše nejoblíbenější téma: KLUCI.
"Po čem vlastně ty toužíš ?" zeptala se Alex, má nejlepší kamarádka.
"Víš, já bych chtěla kluka, který mě obejme, když budu potřebovat. Kluka, který, když je mi mizerně, tak se mi podívá do očí a řekne, že mě má rád. Toužím po jemných polibcích, po důvěře, smíchu, ale i po menších hádkách. Toužím najít kluka, který mě bude brát takovou jaká jsem a nebude mě chtít jakkoliv předělávat. Chtěla bych vážnější vztah, ne kluka na týden. Jo, ale takový se opravdu jen těžko hledá. Myslím, že ani žádný takový neexistuje." Ukončila jsem svůj sloh na téma touha, kývla směrem k Alex na znamení, aby mi i ona pověděla po čem zrovna touží.
"Já chci adrenalin", odbyla mě. Jako vždy.
Takhle jsme si povídaly do večera, až jsem úplně zapoměla na čas. Musely jsme se tedy rozloučit.

*************

Cestu domů mám přes celé město a autobus mi ujel. Domů jsem tím pádem došla až v deset hodin večer, a tak jsem rovnou zalezla do koupelny a vysprchovala se. Pak jsem vyšla do pokoje.Otevřela jsem okno dokořán a pohlédla ven, na úplněk. Dnes byl pátek třináctého, a také úplněk, rozhodně magie.
Vzpomněla jsem si na to, co jsme probíraly před hodinou s Alex. Moc jsem po tom, co jsem řekla, toužila.
"Na tenhle úplněk kouká i můj budoucí kluk, má budoucí láska. Snad jsem se v tom, co jsem chtěla, nespletla." Zašeptala jsem a hned jsem si šla lehnout do postele. Přikryla jsem se peřinou a po chvíli usnula.
Tak snad jednou pomyslela jsem si ještě.

Kluk v modré mikině..

11. května 2012 v 2:07 | A.
Opravdu, ale opravdu mě nic nového nenapadá, jistě v hlavně mám miliony nápadů, ale nemůžu je nijak dostat na papír ani do noťasu, tak tu tedy máte zase něco hodně starýho.. no asi rok a půl... Děkuji za komentáře pozitivní i negativní :) A teď už hezké počteníčko :P

"Chci o Tobě vědět vše", řekla jsem klukovi, na kterém mi opravdu záleží. Přikývl a tím mi dal svolení, ať se ptám na cokoliv. Zamyslela jsem se a v tom mě napadlo, něco, co o něm nevím, něco co mě opravdu už dlouho zajímá.
"Chtěla bych znát, ale i vidět Tvé nejoblíbenější místo". Podívala jsem na něj upřímným pohledem. On na tváři vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, úsměv, ze kterého se mi vždy podlamují kolena.
"Dobře". Podal mi helmu.
"Co?" Podivila jsem se.
"Je to daleko", odpověděl na mou otázku.
"To nemůžu, máma by mě zabila." Přesto jsem si ale helmu vzala a nasadila na hlavu se slovy: "Pravidla jsou od toho, aby se porušovala."
Nasedli jsme, on nastartoval motorku a hned jsme vyjeli. Ze začátku jsem měla trochu strach, ale Mark nebyl jeden z těch, co rádi riskují, jen aby se předvedli. Po chvíli jsem odhodila zábrany a pevně se ho chytla kolem pasu.
"Eli, pamatuješ si, jak jsi mi na začátku vyčetla, že jsem Tě nepoznal, pak jsem si Tě hlídal, abych to napravil. Pozdravil jsem Tě, a Ty jsi zašeptala také ahoj mým směrem. Byla jsi tak nervózní, i když si neměla důvod. Teď jsem rád, že Tě znám, nechtěl bych Tě za žádnou cenu ztratit." Okamžitě jsem si vše vybavila, zamilovala jsem se do něj ihned. Postupem času jsem ho chtěla vidět den co den, chtěla jsem slyšet jeho hlas, chtěla jsem se ho dotýkat a líbat.
"Pamatuji", řekla jsem a sama pro sebe se usmála. Když jsem ho uviděla poprvé, měl na sobě modrou mikinu. Vypadal úplně obyčejně, ale přesto výjimečně a roztomile. Líbil se mi od začátku, i když jsem nevěděla ani jeho jméno, ani do jaké chodí třídy. Vůbec nic. Přesto jsem ho chtěla poznat.
Jeli jsme minimálně hodinu.
Dojeli jsme na místo, které jsem vůbec nepoznávala. Všude byly stromy.
"Kde to jsme?" Zeptala jsem se. Neřekl nic, jen se usmál.
Napadaly mě divné myšlenky, jako, že mě tu třeba zabije. Samozřejmě to byla blbost, protože jsem v něm měla dokonalou důvěru. Šla jsem za ním tam, kam mě vedl.
Dovedl mě k veliké budově, která vypadala, že se co nejdřív složí.
"Už mi řekneš, kde to jsme?" Zeptala jsem se znovu.
"Uvidíš." Vešli jsme dovnitř, po schodech jsme vyšli až nahoru. Byly tam dveře, které vedli až na střechu. S úžasem jsem koukala na tu krásu. Byla tam lavička s spousta květin. Vypadalo to strašně romanticky. Byla jsem ráda, že jsem tu zrovna s ním. Posadili jsme se na lavičku.
"Tady to mám Eli nejradši. Jezdím sem vždy, když potřebuji přemýšlet. Poslední dobou jsme tu opravdu často." Významně se na mě podíval a čekal na moji reakci. Hrozně mě lákalo se zeptat, nad čím tak přemýšlí, ale byla jsem si celkem jistá, že nade mnou..
Najednou vše zmizelo. Svět pro nás přestal existovat. Podívali jsme se na sebe a usmáli se, jako dva dementi. Naše hlavy se k sobě přiblížily, byli jsme si blíž a blíž a najednou splynuli v jeden krásný polibek. Byl to dlouhý polibek plný vášně, něžností a romantiky. Když jsme se od sebe odtrhli, přesunul svoji hlavu k mému uchu.
"Miluji Tě," zašeptal.
"Miluji Tě," zašeptala jsem já.

Nikdy tě nebudu mít...

7. května 2012 v 8:50 | A.
A zase něco z mého psaní.. kraťounká básnička, jen předem musím říct že je už hodně hodně stará, tak není nějak výborná a už vůbec není o mě...:) Možná jednou byla... kdo ví.. ale teď jsou v ní postavy, nevím vymyšlené? :D Tak čzěte třeba se vám bude, alespoň trochu líbit...:)

Ty netušíš jaké city k tobě chovám,
Tak teď poslouchej co ti povídám..

Tvoje oči i tvůj úsměv mě nenechají v klidu být,
i když vím, že moje naděje musím nechat odejít..
Myslím na tebe den co den,
a to je právě ten problém jen..

Jediný důvod, proč si s tebou ještě povídám,
protože doufám, že u tebe ještě nějakou šanci mám..

Mám tě ráda a ty to víš,
Kdy už to konečně pochopíš..?
Chtěla bych být tvá kamarádka,
Ale já se bojím…

Bojím se že, už to nebude jako dřív,
Nedokážu před tebou svoje city utajit..
Vždycky budu já chtít být pro tebe něco víc,
Musím, ale prostě pochopit, že s tebou nebudu nikdy nic mít..

Drama končí Happy endem...

6. května 2012 v 13:44 | A.
Zase něco staršího , protože nic nového mě nenapadá...

PŘEDMLUVA:
Bojím se.. utíkám lesem a cítím jak mě dohání.. kdo ? Láska přeci. Už je skoro u mě.. říkám si "Musím, musím utéct.. nesmí mě dohnat, já jí ve svém životě nechci a ani nepotřebuji"
Utíkám jak nejrychleji dokážu, ale cítím jak už se mě skoro dotýká. "Nechci" vykřiknu naposled !
***
Probudím se, se zpoceným čelem. Byl to divný sen, plný strachu a energie. Tenhle sen pro mě znamenal víc než jsem si mohla kdy myslet. Nenáviděla jsem takové sny, hlavně když jsem věděla, že na tom bylo něco pravdy. Možná…
Utíkám před Láskou ? Ptala jsem se sama sebe. Jsem divná, to jsem věděla jistě..
***
Jako každý den jsem zašla jako první do koupelny a ranní stereotyp jsem zakončila lahodnou snídaní. Udělala jsem si dva toasty a nalila si sklenici džusu.
Vše jsem v klidu snědla a nad mým snem jsem už tak moc nepřemýšlela.
Nakonec jsem na sebe ještě nastříkala svůj nejlepší parfém a oblékla si svou novou černou bundu. Už se blížilo jaro, ale venku pořád ještě mrzlo. Naposled jsem se podívala do zrcadla a uznala, že můžu vyrazit.
Bylo sedm když jsem za sebou zabouchávala dveře a vycházela z baráku a spěchala na autobus. Jen tak, tak jsem ho stihla a usedla na své oblíbené, díky bohu, neobsazené místo, vzadu u okna.. Podívala jsem se z okýnka. Venku bylo ještě šero. Dala jsem si do uší sluchátka a pustila nějakou hudbu. Tuhle zpěvačku jsem nijak moc neznala, ale podle hlasu jsem usoudila že je to Kyra. Podívala jsem se na displej svého mobilu abych se ujistila. Opravdu. Ich Liebe Dich.
Cesta ubíhala až moc pomalu. Připadalo mi to jako věčnost. Znovu jsem pomyslela na ten horor co se mi zdál. Pořád jsem nemohla přijít na to proč se tak vlastně bojím.
Zrady? Neopětované Lásky? Lži?
V půl osmé jsme dojeli před školu. Z našeho autobusu vystupovalo docela málo lidí. Ani jednoho jsem neznala, tedy znala, ale jen od vidění. Skoro všichni to byly třeťáci.
Čekala jsem na druhý autobus. Ten přijel asi pět minut po nás. Nejdřív vystoupila má nejlepší kamarádka. Došla Ke mně.
"Ahoj, Lei" pozdravila mě ale já jí na pozdrav jenom přikývla. Byla jsem duchem mimo, už kvůli tomu mému snu. Najednou vystoupil i on. Zasmála jsem se nad tím, na co jsem před chvílí myslela. Neopětovaná Láska. Ale..
Au. Jako by mi někdo dal facku.
Ještě včera mi psal, že nikoho nechce, ale že možná v budoucnu by jsme to dát dohromady mohly. A teď? Drží se a líbá s Holkou, která s ním vystoupila z autobusu. Byla opravdu pěkná a já se s ní rozhodně nemohla rovnat. Měla Blonďaté delší vlasy, pod ramena. Její vlasy vypadaly jako miliony prstýnků. Byla nalíčená jen tak lehce, asi tak jako já. Jen černou řasenku a černou tužku. Vše doladila nebarvícím leskem. Přesná moje kopie.
Tom se na mě podíval, pohledem, který jakoby říkal "Promiň" já jsem ale věděla jediné, tohle se odpustit nedá. Lhal mi a dost krutě mi ublížil. Ano jak já ho nenáviděla!
Ell se na mě podívala a když viděla jak se tvářím začala se rozhlížet. Okamžitě jí to došlo.
"Pojď ať tě nevidí brečet. Nesmí tě víc ponížit."
Udělala jsem co mi řekla. Měla pravdu. Jako vždy. Má chytrá kamarádka. Chytla mě za ruku a už mě táhla pryč. Najednou jsem viděla rozmazaně, protože moje oči zalily slzy.
***
S Ell jsme došly před školní budovu a vešly jsme dovnitř.
"To bude dobrý, ty to zvládneš jako všechno." Tak tomuhle tvrzení jsem nevěřila. Poprvé se Elissa spletla. Došly jsme do naší třídy a sundaly si bundy. Svoje vlasy jsem smotala do jednoho culíku.
Měly jsme ještě asi čtvrt hodinky času. A tak mě napadlo jedno nerozumné rozhodnutí.
"Ell, nemáš jedno cígo..?" zeptala jsem se. Přestože jsem byla nekuřačka, jedno potřebovala. Myslela jsem si, že mě to zbaví trápení. Ell přikývla.
"Tak pojď." z tašky jsem ještě vytáhla jeden kapesníček a utřela si svoje rozmazané oči. Sice jsem je měla pořád dost červené a pálily mě, ale s tím se nedalo nic dělat.
Oblékly jsme si tedy znova bundy a vyšly ze dveří na chodbu. Tam jsem se srazila s nějakým klukem a upadla na zem.
"Jsi v pohodě?" tázal se a okamžitě my nabídl pomocnou ruku. Nepřijala jsem ji a zvedla se sama.
"Příště dávej bacha! Nebo ještě někomu ublížíš! Jako to ostatně dělají všichni kluci" utrousila jsem sarkasticky a odešla. Asi si to nezasloužil, nemůžu si svou zlost vybíjet na ostatních. No co už. S Ellisou jsme vyšly i ze vchodových dveří a šly do naší "kuřárny". Tady na škole je zákaz kouření, ale všude postavily místa kde se dá dobře schovat a v klidu kouřit. Nedávno sem dokonce daly i lavičku na sezení. To je ironie. Ell si automaticky sedla a já také. Chodila jsem sem s ní často. Samozdřejmně jsem ji jen pozorovala. Do teď mě nezajímalo nic jako cigarety nebo alkohol, ale abych pravdu řekla, teď bych se něčeho opravdu napila.
Ell vytáhla dvě cigarety. Jendu pro sebe a druhou pro mě. Chvíli trvalo než mi ji podala. Nakonec ji podala se slovy:
"Vážně chceš?" přikývla jsem a cigaretu si od ní vzala. Ona si zapálila a potom mi podala zapalovač. Udělala jsem to samé co ona. Vdechovala a vydechovala jsem kouř, ale žádný pocit uklidnění se ke mně nedostavil. Možná jsem se cítila ještě víc v dramatu.
Najednou z pozarohu vyšla ta blondýnka i s Tomem. Pohled na ty dva mě bolel. Podívala jsem se na tu blondýnku. V mém pohledu nebyla žádná nevraživost. Ona za to prakticky nemohla, že mi její kluk včera zlomil srdce. Tom si mě všiml a snažil se najít můj pohled. Nepovedlo se mu. Když mu jeho pohledy nevracela, něco jí pošeptal a oba odešly. Jeho dívka se za mnou ještě otočila. Její pohled jako by řikal "Mám ho já!".. Kráva namyšlená, Řekla jsem si..
Po chvíli se objevil ten kluk, co do mě omylem na chodbě vrazil. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale zavolal jsem na něj. On se na nás podíval, usmál se a došel k nám.
"Omlouvám se za tu scénu před chvílí" usmál se a já mu úsměv oplatila. Myslela jsem to vážně. Jak sem řekla on za nic nemůže.
"Jsem Danny."
"Já Lei a tohle je Ell." Kývla jsem směrem k dívce, která nás celou tu dobu tiše pozorovala a pitomě se usmívala.
***
S Dannym se už známe už půl roku a z nás tří se stali dobří kamarádi. A navíc se z Dannyho stal i můj kluk, kterého nadevše miluji. S Tomem jsem ztratila kontakt. Občas jsem ho ještě zahlédla. Bez té dívky. Jejich vztah trval dva týdny a ona se sním rozešla, jak jsem se později dozvěděla. Když jsem se s Tomem potkala, nedokázal se mi ani podívat do očí. Nevadilo mi to. Moje nenávist k němu opadla, už jsem k němu necítila nic, vůbec nic. Já svého prince získala a nemohla jsem si představit život bez něj.
Moje první cigareta, byla i tou poslední. A víte co? Zapřísáhlá kuřačka Ell, se své závislosti také zbavila a dokonce udělala petici proti kouření. K ničemu to sice nebylo, ale měla z toho alespoň dobrý pocit. Vše nakonec jak se zdálo dobře dopadlo. A můj sen, byl pouhým snem!

'Opustil, zanechal, Miloval..'

5. května 2012 v 21:03 | A.
Krátký příběh, který jsem napsala už dávno a jelikož to není úplně nejhorší, tak ho sem dám ať máte co číst..:D

Šla po mokré silnici, na kterou ještě pořád padaly kapky deště. Oči zmáčené slzami.. Zemřel člověk, kterého strašně moc milovala. Co jí zbylo ? Jen vzpomínka..
Nikdy si neřekly ani obyčejné "ahoj" až jednou.. oslovil ji, potřeboval pomoct s matematikou.. Hned první co jí napadlo 'Teď jsem mu dobrá' ale měla ho ráda a tak neodolala a souhlasila.
Pozval ji k sobě domů.. nemohla od něj odtrhnout oči.. a chvilkami se jí zdálo že i on po ní občas pokukuje. Možná, ale v tuhle chvíli jí nepřišlo, že by i on mohl být do ní zamilovaný, tak jako ona do něj.
Takhle to trvalo dny, týdny, měsíce.. každý den k němu chodila a vysvětlovala mu matematiku. Oba si spolu dobře rozuměly až se z nich staly velice dobří přátelé.
Chodily spolu ven, držely se za ruce.. vyměňovaly si pohledy.. ale nic víc než, TO přátelství z toho nebylo. Nezdálo se že z toho byla nějak zoufalá, byla ráda i za to že mu může být na blízku.
Jednou si daly znovu sraz, tentokrát ne kvůli učení, ale ON ji pozval do cukrárny na zmrzlinu. Samozřejmě řekla ano..
Měly se sejít u cukrárny, spěchala aby to stihla..
Jde pozdě a on má strach co se děje a tak jí jde naproti..
To neměl dělat..
Uvidí ji, nahodí šťastnej úsměv, zamává jí, rozhlídne se a přechází silnici..
Zapískají gumy u auta, ze zatáčky se vynoří červený mercedes.. jede velikou rychlostí a tak nemá ani čas zabrzdit a narazí přímo do něj…
Dívka se rozběhne k němu, rozbrečí se, vezme ho do náruče, pláče a pláče.. on také.. chlapec jí pevně stiskne ruku, jako kdyby chtěl něco říct. Dívka se k němu trochu víc nakloní "Miluji tě" řekne on.. dívka na nic nečeká a políbí ho.. a on umírá.. umírá ji v náručí....
Po mokré silnici dojde k hřbitovu, tam kde je její milovaný pohřbený.. projde velikými vraty dovnitř a zamíří k jeho hrobu. "Proč ?" pípne směrem ke kamenné desce.. "Je to moje vina, kdybych přišla v čas, nic by se nestalo" pár kapek slz jí spadly na zem.. klekla si a položila kytici kopretin na desku, kde bylo napsáno 'Opustil, zanechal, Miloval..'
"Navždy tě budu milovat" a odešla…
 
 

Reklama